Byla sobota půl jedenácté večer a Gunvaldu Larssonovi byla zima, přestože měl na sobě svůj nejteplejší kabát, kožešinovou čepici, lyžařské kalhoty a lyžařské boty. Stál naproti domu u číslo 53

na Tegnérově ulici a ani se nepohnul. Stál tak nehybně, jak to dovede jedině policista. Nestál tam náhodou. Ve tmě ho téměř vůbec nebylo vidět. Stál tam už čtyři hodiny a nebylo to poprvé.

Prostál tu takhle už deset večerů, ne-li jedenáct.

Čekal, až v určitých oknech, která sledoval, zhasnou světlo.

Čtvrt hodiny před půlnocí najednou před vchodem do domu šikmo naproti zastavil šedivý mercedes se zahraničním číslem. Vystoupil z něho muž, otevřel kufr a vyndal cestovní zavazadlo. Pak přešel chodník, odemkl dveře do domu číslo 53 a vešel. Dvě minuty nato se za staženými záclonami dvou oken v přízemí rozsvítilo světlo.

Gunvald Larsson dlouhými, rychlými kroky přešel ulici. Už před dvěma týdny si vyzkoušel zámek. Odemkl, vešel do domu, svlékl si zimník, pečlivě jej složil, položil na zábradlí mramorového schodiště a kožešinovou čepici na něj: Pak si rozepnul sako a pravou ruku položil na pistoli zastrčenou za okraj kalhot.

Už dávno si zjistil, že se dveře otvírají dovnitř. Díval se na ně pět vteřin a řekl si: Když je vylomím a vejdu bez platné příčiny, bude to porušení služební povinnosti a pravděpodobně budu suspendován, nebo mě rovnou vyhodí.

Pak kopl do dveří.